11 Zemědělství v obci v první polovici 20.století.

V první polovici 20.století dochází k postupnému vybavování novými stroji, které zajišťují kvalitnější provádění jednotlivých prací a přispívají ke stabilizaci zemědělství. Pro ilustraci uvádím pořízení nových strojů na hospodářství pana Františka Čmejrka, čp. 4.
Rok Druh stroje
1898 secí mašina 15",
1913 obilní sekačka, hrabovka Mc Cormic,
1928 travní žací sekačka,
1929 secí stroj 20" s jetelákem, přes fa Zajíček,Světlá n.Sázavou,
1934 "čert" na vyorávání brambor,
1934 stabilní benzinový spalovací motor,
1937 odhazovací řezačka,
1937 mlátička 24" (starší) od Kampeličky s benzinovým motorem,
1946 samovaz,
1947 traktor Svoboda(v roce 1949 zabaven),
1948 pluh a vůz za traktor.

Stavy hospodářského zvířectva v roce 1929 v obci:

koní21 ksprasnic11 ks
krav64 ksprasat45 ks
jalovic 20 kskoz55 ks
Hovězí dobytek celkem 134 ks
slepic619 ks kachen10 ks
kuřat335 ks krůta1 ks
hus 181 ks perlička1 ks

Osev jednotlivými plodinami v roce 1930:

Plodinahaplodinaha
žito oz. 40,43 len přadný 0,45
pšenice oz. 1,76 směska 0,41
ječmen oz. 2,80 zelí 5,29
oves 47,71 brambory 23,25
pšenice jar.0,60 řepa krmná 1,40
ječmen jarní0,17 mrkev krmná 0,05
jetel červený23,43 hořčice 0,01
jetel bílý 0,40 jetel úročník0,40

Obilovinami bylo oseto v tomto roce 93,88 ha půdy, což činí z celkové orné půdy v obci (149,80 ha), 63% půdy oseté obilím. Tato výměra odpovídá tříhonnému osevnímu postupu v té době v obci uplatňovanému. Plocha osázených brambor odpovídá 16% z celkové orné půdy. Zdejší oblast měla tradici v pěstování zimního zelí, které mělo ve zdejší obci vyhlášenou výbornou kvalitu. Zastoupení této plodiny téměř na 4% orné půdy, této tradici odpovídá.

Stavy skotu a koz byly na tehdejší dobu vysoké. Naproti tomu užitkovost byla nízká. Dojivost krav byla zhruba 1.000 l na krávu a rok. Rovněž přírůstky u skotu byly na nízké úrovni, jelikož se jadrná krmiva krmila skotem ve velmi omezené míře, často se nekrmila žádná. Jadrná krmiva se krmila hlavně koňmi, tažným dobytkem, prasaty a drůbeží. Za povšimnutí stojí vysoký stav hus. Svědčí to o tom, že tehdejší hospodáři byli dobří ekonomové. Husa má malé nároky na jadrná krmiva a velkou část jejího života ji vystačí pouze pastva. Dalším faktorem, který hrál úlohu při držení vysokého stavu hus, byla ta skutečnost, že v rodinách tehdejší doby, byl velký počet dětí (průměr 5 dětí) a povinností matky bylo vybavit všechny děti dostatečným počtem peřin. Husy pro peří se škubaly několikrát za rok. Peří pro podškub muselo být vyzrálé, to znamenalo, že při vytržení nesmělo mít krvavý brk a i šlo snadněji vytrhávat. Před škubáním, den předem, se husy zahnaly do rybníka, aby si dobře vypraly peří. Na noc se zavřely do čistě podestlané ohrady, aby si peří neušpinily. Vlastní škubání peří prováděla hospodyně v sedě, v nějakém uzavřeném prostoru, většinou v kolně nebo ve stodole. Husu si přidržovala mezi koleny a vytrhané peří odkládala do nějaké vaničky. Do zimy, do doby draní, se peří většinou ukládalo do uzavřených papírových pytlů, zavěšených v suchu na půdě.

Z důvodu získání více podškubů peří, husy se na maso zabíjely až v době pozdního podzimu a poslední byly ke spotřebě až na Vánoce. Před zabitím bylo nutno husy přikrmit zrním, aby se dosáhlo lepší kvality masa. Ovšem nejvíce používanou metodou k získání správného protučnění masa a dosažení větší velikosti jater (známé vyhlášené pochoutky gurmánů), bylo nucené cpaní hus šiškami. Šišky byly válečky o síle cca 2 cm a délce 5 cm, které se dělaly z obilních šrotů s přidáním vody. Usušily se většinou v troubě kamen a při cpaní do volete husy se musely namočit, aby huse nepoškrábaly krk a snáze vklouzly do volete. Husa pro cpaní se umístila do těsné dřevěné klece na nožkách, z níž huse koukal pouze krk s hlavou. Před sebou měla na podložce nádobu s vodou. Cpala se podle vytrávení několikrát za den, v průměru asi 3 týdny. Z takto vykrmené husy se při pečení na pekáči vypeklo pochoutkové sádlo a vytvořila se nahnědlá křupavá kůrčička. Na pouti, či posvícení, kdy se do stavení hospodáře sjeli příbuzní, pečená husa s houskovým či bramborovým knedlíkem a zelím, na svátečním stole té doby, nesměla chybět.

Výnosy obilovin byly na nízké úrovni a pohybovaly se zhruba na úrovni 20 q/ha. Hnojilo se pouze hnojem, používání průmyslových hnojiv se začalo rozšiřovat a používat zvláště u větších hospodářů až ve čtyřicátých letech.

Rovněž ve čtyřicátých letech přecházejí hospodáři s větší výměrou, v obci čp. 1 a 4, na čtyřhonný osevní postup. Znamená to, že se střídaly plodiny v následujícím pořadí: Jařina, jetel, ozim a brambory. Podnětem k této změně byla možnost většího odbytu brambor do škrobáren či lihovarů a též možnost zlepšení krmivové situace v objemné píci. Plochy jetele a brambor při této variantě výrazně vzrostly. Postupně na toto střídání plodin přecházeli i menší hospodáři. Ovšem, vyžadovalo to dostatečně a pravidelně pole vápnit, aby byly dobré porosty jetele. Ve vesnicích, kde bylo větší zastoupení luk, např. v povodí řeky Sázavy, přetrvával tříhonný postup až do zakládání družstev.

Brzdou ve zvýšení výnosů té doby, bylo i mnohdy značné zaplevelení, zvláště jarních obilovin. Z plevelů byla nejobtížněji hubitelná ohnice. Proti ní bylo nejúčinnější vláčit obilí po zasetí až za 14 dnů, čímž se výskyt ohnice značně omezil. Tato praktika byla uplatňována u čp. 4.

Ceny za zemědělské výrobky byly značně kolísavé. Pohybovaly se, dle nabídky a poptávky, i v rozdílu 100 % z roku na rok. Václav Sviták, kronikář z čp. 3, zapsal prodejní cenu žita v roce 1930 - 90 Kč za q, v roce 1931 - 150 Kč a následně v roce 1932 již jen 75 Kč. Cena ovsa v těchto letech byla vyrovnanější a pohybovala se od 60 do 85 Kč. Velkou meziroční kolísavost cen potravinářského obilí odstranilo až zavedení státního monopolu na výkup obilí.

Brambory byly v roce 1930 za 18 Kč za q, v roce 1931 za 35 Kč, v roce 1932 za 15 Kč. Cena zelí se zhruba udržovala na ceně brambor. Cena prasat v živém ve třicátých letech se pohybovala od 4 Kč do 9 Kč za kilogram. Za hovězí bylo o 1-3 Kč méně. Cena vajec byla od 0,40 do 1,- Kč za kus.( K porovnání, týdenní plat špičkového brusiče skla té doby činil 220 Kč, průměr cca 150 - 170 Kč, u foukačů v huti byly mzdy vyšší - údaj pan Chaloupek, Josefodol).

Obilí i brambory zdejší zemědělci prodávali buď do rolnického družstva ve Světlé, nebo obchodníkům židovského původu, rovněž ze Světlé. Čili, pro tyto komodity tu byla dostatečná nákupní konkurence. Hovězí dobytek a prasata kupoval buď místní řezník, nebo řezníci ze Světlé. Ti si vždy koupená zvířata sami odvezli, hovězí dobytek se vodil. V té době někteří řezníci používali k tahu velkou rasu psů, kteří táhli lehký vozík a odvést na něm prase k porážce, nebyl pro ně problém. Bohatší řezníci měli k tahu koně.

Mléko se většinou prodávalo v drobném dělníkům a sklářům z Josefodolu, kteří si sami pro mléko do jednotlivých hospodářství chodili. Taktéž v drobném, se prodávalo doma vyrobené máslo a tvaroh.

Velmi dobrou tržní a vysoce rentabilní plodinou v Druhanově a Dlužinách bylo zelí, které bylo ve zdejší lokalitě známé svou kvalitou. Nejlepší odrůdou v té době, a téměř výhradně pěstovanou, byla odrůda Sláva Holandu. Semeno si zdejší pěstitelé většinou objednávali u renomovaných pražských zahradnických firem, zaseli je na záhon na zahrádce a dobře vzrostlou hlavatici následně vysazovali na připravené pole. Nejlepší předplodina pro zelí byla zoraná louka. Zelí vykupovali obchodníci, nebo hospodářské družstvo, rolníci je naváželi do nákladních vagónů a jejich cílem byly kružárny u velkých měst. Část zdejšího zelí se i exportovala do zahraničí. Kronikář Václav Sviták uvádí v roce 1935 cenu zelí za q 35,- Kč a v roce 1936 20,- Kč. Ceny tedy značně kolísavé, ale když přihlédneme k tomu, že vlastník čp. 4 prodával každoročně 200 až 250 q zelí, byl to do pokladny hospodáře slušný příjem. A obdobnou produkci zelí měli i ostatní hospodáři v obci.

Pěstování lnu se ve zdejší obci rozšířilo po postavení tírny lnu v Leštině. K výraznějšímu rozšíření pěstování ale nedošlo. Někteří hospodáři časem dokonce od pěstování lnu upustili, pro vysokou pracnost pěstování lnu a velkou závislost na počasí, čili značnou rizikovost pěstování.

Vliv na vývoj cen a odbyt zemědělských produktů měla světová hospodářská krize, která se plně projevila i ve zdejších závodech a cenově postihla i zemědělce.

Prodejní cena smrkové kulatiny ze třicátých let se pohybovala od 85 do 98 Kč za m3 , což se z dnešního pohledu jeví jako cena nízká.

Cena 1 ha orné půdy se pohybovala ve třicátých letech kolem 10.000 Kč.

Že i za první republiky to neměli zemědělci lehké, a museli řádně obdělávat pole a ošetřovat dobytek, aby obstáli v konkurenci a vykázali nějaký zisk, svědčí i případ z čp. 8. Tamní majitel Eda Pipek špatně hospodařil, brambory některý rok vůbec nesebral, hospodářství zadlužil, až následovala nucená dražba majetku a polí a z největšího a nejvýstavnějšího hospodářství, se stalo hospodářství úpadkové.

Rolníci v Druhanově, přesto, že zdejší kraj pro pěstování ovocných stromů příznivý není, rozšiřování a pěstování stromů věnovali značnou pozornost, o čemž svědčí i statistický údaj z roku 1935, jak jej zaznamenal kronikář Václav Sviták.

V tomto roce byl následující stav ovocných stromů:

Jabloně 442 ks Višně 9 ks
Hrušně 145 ks Švestky 506 ks
Třešně 168 ks Slívy 52 ks
Ořechy 16 ks

Polní práce v obci se prakticky celou první polovinu 20. století prováděly pomocí potahů a ručně. Koní k tahu bylo v obci ve třicátých letech 21, volů 6 a k tahu používali drobní držitelé i krávy.

Nositelem pokroku v zemědělství byla panská hospodářství, a přímo v obci, rolníci s největší výměrou zemědělské půdy.

V začátku století se na větších hospodářstvích začalo k setí používat secích strojů. První nákup secího stroje v obci byl v roce 1898. Pluhy, kultivátory a brány byly dílem místního kováře.

Žací stroje obilní (hrsťovky) se v obci používaly již od roku 1913, travní žací stroj až od dvacátých let.

K pohonu mlátiček a řezaček se začaly ve třicátých letech používat stabilní benzinové motory. První "benziňák" byl v čp. 1 v roce 1938.

Při přípravě krmení pro dobytek, se v začátku století používaly ruční řezačky, později byly tyto poháněny žentourem a benzinovým motorem. V roce 1936 byla v obci první výfuková řezačka v čp. 9. Ke krmení se řezalo seno a sláma, vše se před podáním zvířatům promíchalo. Podíl slámy v míchanici, té doby, byl značný. K máčení plev, někdy i slámy, se v každém větším hospodářství používalo kamenných stírek. Sláma se přidávala do řezanky i v letních měsících, aby se ušetřila zelená píce.

Je zajímavé, že místní záložna Kampelička se sídlem v Dlužinách, podporovala rozvoj zemědělské mechanizace. Svědčí o tom ta skutečnost, že ve dvacátých letech Kampelička zakoupila mlátičku, lis na slámu a benzinový stabilní motor a po jednotlivých popisných číslech prováděla za úplatu výmlat obilí.

Oživení cen za zemědělské výrobky nastalo až za druhé světové války, kdy se Německu nedostávalo potravin pro zásobování vojska. Byly zavedeny povinné dodávky, obilí se zabavovalo a konaly se hospodářské prohlídky za asistence vojáků. Ve mlýnech bylo zakázáno svobodně mlít. Nutno ale poznamenat, že úroveň zemědělství se za druhé světové války pozvedla, jelikož Německo nutně potřebovalo dostatek potravin, a muselo z toho důvodu zemědělství podporovat. Za války se také rozšířilo používání průmyslových hnojiv. V tomto období se i mnozí rolníci zbavili dluhů.

Po roce 1945, po druhé světové válce, nastává u rolníků zájem o investice, hlavně o zemědělskou mechanizaci. V čp. 1 a 4 jsou zakoupeny traktory a je očekáván rozkvět soukromého podnikání. Žel, po roce 1948 se situace začala vyvíjet jinak. Traktor v čp. 4 je v roce 1949 zabaven a předán bez náhrady do zemědělského družstva v Mrzkovicích. Stát nemá zájem o soukromé podnikání ani v zemědělství, jeho prioritou jsou zemědělská družstva. Tato ideologie přinesla do vesnice, hlavně v soužití občanů, po mnoho roků hodně negativních jevů. Ale, to je již jiná historie.

ZPĚT