10 Zemědělství v 19. století.

Celé 19. století se veškeré zemědělské práce v obci prováděly ručně a za pomoci potahů - krav, volů a koní. Obec vlastnila dům čp. 18 s kovárnou, ve které zruční kováři vyráběli drobné ruční a potahové nářadí, které plně postačovalo k obdělání půdy.

Vedle kováře byl v obci v čp. 21 i kolář, který vyráběl dřevěné nářadí pro ruční práce, i dřevěné části potahového nářadí a vozů.

Při zpracování půdy se používaly různé pluhy, zprvu s dřevěnou hřídelí a klečemi, které byly později nahrazovány hřídelí i klečemi železnými. Pluhy byly buď jednostranné, nebo obracáky. Vedla je tak zvaná kolečka, v kterých byl zasazen vlastní hřídel pluhu a posunem hřídele na kolečkách se určovala hloubka orby. Brány byly zprvu dřevěné s železnými hřeby, později celoželezné. Důležitým nářadím bylo i rádlo. Používalo se jednak při pěstování brambor k hrobkování, oborávání a při sklizni k vyorávání. Původně se používalo i k mísení zasetého obilí (zaorávalo se rádlem). Válce byly celodřevěné.

Obilí se selo ručně, koncem století se již začaly objevovat jednoduché secí stroje (v čp.1).

Brambory se rovněž sázely za pluhem obracákem, kdy se sázelo do každé druhé brázdy. Vyorávaly se rádlem, čímž se jen část brambor dostala na povrch a sběračky musely podzvednutou zeminu řádku ručně přehrabat. Pěstovaly se v několika odrůdách, které neposkytovaly velké výnosy, ale byly to odrůdy zdravé, nepodléhající nemocem a snášející dobře skladování. Dá se říci, že se brambory staly základní potravinou venkovského, zvláště chudšího obyvatelstva.

Senoseč začínala až v druhé polovici června. Otavy se sklízely koncem srpna a v září. Část luk bylo jednosečných a využívaly se k pastvě. Tráva se sekala ručně, za pomoci přizvaných sekáčů. Na sekání se chodilo brzo ráno, za rosy, kdy tráva byla křehčí, a bylo chladněji. Méně často se sekalo i večer. Selka nosila vždy sekáčům vydatnější snídani, jejíž součástí byla černá káva a pro posilnění se pila "režná" (20% lihovina). Bylo zvykem, že se ženy při obracení sena vždy lépe oblékly, minimálně do novější čisté blůzičky a pestré zástěry. Seno se odváželo na žebřiňácích s dřevěnými ráfovými koly.

Obilí se ještě celé století sekalo ručně. Používala se k tomu kosa - hrabice. Žito a pšenici přiháněl sekáč na nepokosené obilí a žena, která za ním pokos odebírala pomocí srpu, jej ukládala na povříslo a posléze zavázala. Vznikl tak snop. Ze snopů se stavěly panáky, z žita vždy z 10 snopů. Jařiny se zprvu sekaly většinou na zem, na řádky, tak zvanou plácačkou (kosa opatřená přiháněcí plochou), neb hrabicí (kosa opatřena dřevěnými rohy) a po vyschnutí se vázaly do cepových dlouhých povřísel, které se vždy dělaly v zimě z cepové slámy.

Technika výroby povřísel při sečení měla několik způsobů. Při dlouhém žitu stačilo položit několik stébel, které postačily ke svázání snopu. Při kratším obilí (později se panákovaly i jařiny), se povřísla vyráběla dvěma způsoby. Při prvém se svazky stébel přiložily klasy přes sebe a utočením za pomocí podpaží, se povříslo vyrobilo. Při druhém způsobu se svazek stébel utočil pod klasy a následně spodní část stébel - řítoví - se rozdělila na dvě strany. V zimě vyráběná povřísla se dělala z dlouhé cepové slámy a uzel na pramenu slámy se vyrobil za pomocí roubíku (zašpičatělý kolík z tvrdého dřeva). Svazovaly se do otepí po více kusech a před použitím se máčely, aby byly pevnější. Vázalo se do nich suché obilí jařin, a vlastní vázání obilí to podstatně zrychlilo.

Suché obilí se sváželo do stodol a mlátilo se většinou až v zimě. Zprvu pouze cepy. První mlátička ve vesnici byla až koncem století.

Součástí každé stodoly byl mlat. Dobrý mlat byl vyroben z mazné hlíny, do které se přikládala dobytčí krev. Obilí při mlácení se rozprostřelo na mlat, klasy ze dvou stran do sebe, kolem se rozestoupili mlatci a pravidelné bubnování do obilí začalo. Při více mlatcích musela být skupina sehraná a jednotlivé údery měly svůj řád, hlavně jejich pořadí, aby nedošlo ke srážce cepů, či nedostal mlatec cepem do hlavy. Obilí se během mlácení otočilo a po odstranění slámy se zrno smetlo. Od příměsí slámy a plev se čistilo na mlýnku, kde za pomoci sít a proudu vzduchu, se obilí vyčistilo. V zimě byl pravidelný tlukot cepů po vesnici typický. Zvláště za mrazivého suchého počasí, kdy se snáze zrno oddělovalo od slámy.

První mlátičky na obilí byly na ruční pohon. Obilí se do ní ručně vkládalo a pohon ozubeného bubnu zajišťovalo několik zdatných chasníků. Postupně se větší mlátičky poháněly potahovou silou přes žentour. U chalupníků přetrvaly ruční mlátičky až do začátku 20. století.

Žentour, bylo převodové litinové ústrojí umístěné na rovné ploše, kterému se říkalo rajčur. Potahová síla - koně nebo dobytek - byla do ramena žentouru zapřažena a pohybem do kruhu jej uváděla v pohyb. Přes ozubený převod a dlouhý železný náhon a pastorek, se uvedla v pohyb řemenice a přes řemen mlátička neb řezačka. Z vesnic žentoury vymizely se zavedením spalovacích motorů a elektřiny.

Nové osevní postupy a zavádění pěstování nových plodin byly vždy prvotně realizovány na panských hospodářstvích. Pěstování červeného jetele na světelském panství bylo zavedeno v roce 1770 a po dobrých zkušenostech s jeho pěstováním, bylo v roce 1773 jeho pěstování poddaným rolníkům na jejich hospodářství přísně nařízeno.

Pěstování brambor na světelském panském hospodářství bylo zavedeno v roce 1774.

Zařazení nových plodin do osevních postupů té doby, se promítlo i do jejich systémů. V roce 1776 je na světelském panském statku uváděn tento osevní postup: I. strana žito, II. strana oves a ječmen, III. strana 1/3 obilí, 1/3 jetel, 1/3 brambory.

V roce 1828 je uváděna denní mzda na panském hospodářství u nádeníka 15 krejcarů, zedníka 45 krejcarů, podavače 24 krejcarů. Jedna míra pšenice stála 0,38 zlatého. Ale již v roce 1853, který byl silně neúrodný, stoupla cena pšenice na 19 zlatých za míru a podobně i ostatní obilí.

V roce 1851 je uváděn na světelském panském hospodářství tento osevní postup: I. strana žito, II. strana brambory, III. strana jař, IV. strana jetel, V. strana ječmen, VI. strana oves, VII. strana úhor. Rolnictvo zůstává věrno starému postupu: I. žito, II. oves, III. 1/3 brambory, 1/3 jetel, 1/3 zelí, len.

V roce 1870 uvádí správce světelského statku, že bylo upuštěno od pěstování řepky, jelikož její pěstování bylo ztrátové.

Jetel se většinou sel červený dvousečný, v horších půdních podmínkách byl oblíbený jednosečný žluťák.

Z ozimů se po celé 19. stol. pěstovalo ve zdejších podmínkách výlučně žito. Jařiny zastupoval rozhodující výměrou oves. Ječmenem se osívala velmi malá výměra. Oves i žito jsou i v současnosti nejméně náročné obiloviny a tehdejším hospodářům zajišťovaly nejspolehlivější výnosy. Chleba se v domácnostech pekl výlučně z žitné mouky.

Druhy zvířat k potahu byly odvislé od velikosti jednotlivých hospodářství. Chalupníci a rolníci do 5 ha půdy používali k tahu většinou krávy. Do 8 ha měli k tahu voly, neb 1 koně a nad 10 ha vlastnil hospodář již celý koňský pár.

Námezdní síly - kočí nebo služka - byly na hospodářstvích o větší výměře. Zhruba od 12 až 15 ha a více. Kočí se staral o potah a konal polní práce. Služka poklízela dobytek a konala ruční práce na poli. Mzdu dostávali nevalnou. Když se jim u hospodáře nelíbilo, odcházeli na nové místo, většinou po Vánocích.

Námezdní kočí pracovali v obci v sedmi popisných číslech, služky ve čtyřech číslech. Tyto počty byly neměnné až do roku 1945. V letech 1920 až 1945 byly ve většině popisných číslech kočové národnosti Rusínské. Dalšími pracovními silami pro ruční práce byli členové rodin drobných držitelů půdy, kterým sedlák zajišťoval potažní práce.

Velkou úlohu pro rozvoj oblasti sehrála výstavba železniční tratě Kolín - Jihlava. Provoz na této trati byl zahájen v lednu 1871. Trať Kácov - Světlá nad Sázavou byla zprovozněna v roce 1903. Výstavba tohoto náročného úseku trvala půldruhého roku, klobouk dolů před tímto výkonem!

V roce 1891 postihlo zdejší kraj silné rozmnožení lesního škůdce - mnišky. Následně musely být vykáceny velké plochy lesů. V červenci a srpnu školní mládež sbírala housenky a kukly mnišky a dostávala za to odměnu.

ZPĚT