Historie obce Druhanova.

Lokalita současné obce Druhanov se nachází 3,5 km severně od města Světlá nad Sázavou. Východně od obce, ve vzdálenosti 1 km, se nachází osada Josefodol, do roku 1960 součást obce Druhanov, dnes místní část města Světlá nad Sázavou, kam byla administrativně, bez souhlasu obyvatel, převedena. Severně od obce, 2 km vzdálena, leží obec Dlužiny, která do roku 1925 tvořila s obcí Druhanov jednu politickou obec. Západně od obce, za rozlehlými lesy, se nachází vsi Opatovice a Vlkanov.

Zástavba obce v současnosti se nachází od nadmořské výšky 496 m až do 510 m. Nejvyšší bod v katastru se nachází v lese Ve Vrchu, o nadmořské výšce 531,4 m.

Původní katastr obce, jak jej uváděl v roce 1920 kronikář obce Václav Sviták, měřil 402 ha. Polí bylo l53 ha, luk 32 ha, pastvin 11 ha a lesů 183 ha. Zbytek byly zahrady, zastavěná půda a půda neplodná.

Důležitým kolonizačním faktorem při kolonizaci a osídlení Světelska, byla činnost a působení benediktýnského kláštera ve Vilémově. Světlou nad Sázavou vlastnil již v roce 1207 a rozhodující měrou se přičinil o kolonizaci a zabydlení rozsáhlého okolního území, včetně vsi Druhanova. Po zabydlení osady Světlá, na příhodném místě při řece Sázavě, bezpochyby se oživilo užívání obchodní stezky z Habrů do Světlé. Velmi často ji jistě užívali mniši z vilémovského kláštera, při návštěvách své poddanské vsi. A to byl již jen krůček k zakládání dalších osad podél užívané stezky. O vsi Dlužiny je první písemný doklad z roku 1278 (Benek de Dlussin), a jistě následovalo zakládání dalších osad.

O existenci obchodní stezky z Habrů do Světlé, přes katastr obce Druhanova, svědčí vyježděné úvozy cest v lokalitě Pod Borovíčkem .V současném lese je vydupáno kopyty koní a vyježděno koly vozů, za přispění vody při prudkých deštích, hned několik úvozů vedle sebe. Když jeden úvoz byl nesjízdný, začalo se jezdit pár metrů vedle. V těchto místech byly až do 19. století pastviny. Četnost a hloubka úvozů svědčí o značné frekvenci povozů v dlouhém časovém údobí, zřejmě několika staletí.

Vilémovský klášter byl vypálen husity v roce 1421 a s ním byly spáleny i všechny písemné listiny, takže nejstarší historie této oblasti již nikdy nebude písemně doložena a objasněna.

Klášter vypálila a rozbořila pražská vojska spojená s orebity při jejich jarním tažení. V čele vojsk stál Hynek Krušina z Lichtenburka a tažení se zúčastnil i Jan Želivský.

Ves Druhanov je poprvé zmíněna v historických pramenech roku 1362 a souvisí s osobou Mareš z Druhanova (Marscho de Drahanova). V historických dokumentech vesnice Číhošť, je uváděn Mareš z Druhanova, jako kupující ves Číhošť od Hynka z Číhoště. V návaznosti na ves Číhošť, historik A. Sedláček v publikaci Hrady zámky a tvrze království Českého, díl XII.Čáslavsko, str. 114 uvádí: „..Mareš z Druhanova, odjinud z Číhoště, vyskytuje se v letech 1365 a 1369 jako patron kostela zdejšího, při němž také fara stávala“. Roku 1368 je zaznamenáno „Marscho de Druhanow sive de Czyehoscz“.

Místní jméno Druhanov je odvozeno ze staročeského osobního jména Druhan starobylou přivlastňovací příponou - ov. Prvotně se tak bezpochyby označoval Druhanův majetek - dvůr. Toto osobní jméno zaznívá i v místním jménu Druhanice, které sídlo leží v blízkosti Čáslavi. (Viz A. Profous, Místní jména v Čechách, díl I strana 479).

Dějiny a život každé obce je většinou spjat s obcemi sousedními, což v případě Druhanova byla ves Dlužiny a hlavně prvotní ves, později sídlo panství a město, Světlá nad Sázavou. Sledujme proto vývoj těchto sídel v průběhu minulých století společně, neboť ve feudální společnosti patřila většinou jednomu pánu. V začátcích svého zrodu byla tato sídla zhruba na stejné startovní čáře, ale podmínky pro příznivý rozvoj - hlavně poloha při řece - měla výhodnější Světlá.

Dá se předpokládat, že lokalita současné obce byla osídlena již ve druhé polovině l3. století, stejně jako sousední ves Dlužiny. Ale toto datování nelze pro obec Druhanov písemným dokumentem doložit. Důležitým faktorem v rozvoji Světelska sehrála bezpochyby i těžba stříbrných rud.

Roku 1385 je Světlá vilémovským klášterem dána v zástavu Albertovi ze Šternberka, ale jeho syn Štěpán ji již v roce 1417 ztrácí a vrací se vilémovskému klášteru. Za Šternberků byla na místě dnešního zámku postavena tvrz s vodními příkopy. Po vypálení kláštera získal Světlou, a pravděpodobně i ves Druhanov, v roce 1429 rod Trčků z Lípy a panství držel více jak 200 let - do roku 1635.

Mikuláš Trčka z Lípy, husitský válečník, byl neznámý zeman z vesnice Lípy u Hradce Králové. Největší majetkové zisky získal po husitské revoluci a dále v průběhu let členové rodu majetky rozšiřovali. Vlastnili majetky hlavně ve středním Posázaví, na Želivsku, Křivsoudovsku, Vlašimsku, ale patřila jim i Přibyslav, Chotěboř, Polná, Lichnice, Lipnice, Česká Kamenice, Děčín, Smiřice, Opočno, Opava a v závěru jejich panování i rozsáhlá panství na Náchodsku. V roce 1567 byl rod povýšen do panského stavu.

V roce 1561 si zvolili Trčkové za sídlo svého majetku Světlou. V roce 1567 bylo přistavěno křídlo zámku, v roce 1569 byla zahájena přestavba kostela a v roce 1578 byla postavena při kostele nová škola a špitál pro chudé.

Burián Trčka, nejvyšší podkomoří Království českého zemřel v roce 1591 a odkázal třem synům veliké panství čítající 107 obcí, mezi nimi i ves Druhanov.

Registr důchodových příjmů světelského panství pro ves Druhanov z roku 1591 uvádí tyto poplatníky: Jan Halamně, Kuba Dvorzak, Mategka, Jan Mazanek, Jan Massků, Jan Kautský, Mach Doležal, Jíra Kubiczků, Mach Brejků, Wanek Duchků, Buryan Koczek, Kuba Bezděk, Jan Rýnek, Jan Dvorzak, obec Druhanovská a Szenkowny (platívaly po 1 groši, nyní neplatí). Les Hlavnov gest ho za lecz a.t.d..

Jan Rudolf Trčka (1557 - 1634), byl jedním z nejbohatších šlechticů předbělohorských Čech. Stavovského povstání se aktivně nezúčastnil, ale přesto byl po bitvě na Bílém Hoře obviněn z podpory českých stavů. Byl zatčen a v Německém Brodě vězněn v domácím vězení. Obratnou politikou své manželky Máří Magdalény, roz. Lobkovicové a účinkem finanční injekce pro zchudlou císařskou pokladnu bylo dosaženo toho, že byl propuštěn a svůj majetek dokonce rozšířil o Náchodsko a další panství. Žel, to již byla pro Trčky jen labutí píseň.

Ve třicetiletých válkách, v nepřehledné době, vsadili Trčkové na špatnou kartu. Podporovali Albrechta Valdštejna, v němž viděli budoucího českého krále. Jenže 25.února 1634 byl současně s Valdštejnem v Chebu zavražděn i jeho pobočník Adam Erdman Trčka a konfiskace trčkovského majetku byla neodvratná.

Císař zabavenými statky obdaroval své věrné, většinou důstojníky z řad cizácké armády, odměněni byli i vykonavatelé krvavého chebského masakru.

Panství Světlá bylo rozděleno na několik podílů, ale již v roce 1638 opět spojené, včetně okolních vsí, taktéž i Druhanova, pod jedno panství. Majitelem byl v tomto roce Ladislav Burian z Valdštejn. Již ale v roce 1654, v době soupisu majetku po třicetiletých válkách (Berní Rula), je obec Druhanov uvedena jako majetek panství Vrbice.

Stav panství vrbického bylo rytířství - ves Hory Vrbické, kdes někdy ruda stříbrná se dobývala. Majitelem byl Václav Rudolf starší Věžník z Věžník, komorní rada a nařízený královský hejtman kraje čáslavského. K jeho majetku, té doby, patřilo i panství Třebečice a Modletín.

Věžníkové z Věžník byl původně vladycký rod, prvně doložený koncem 14. století. V roce 1658 byl povýšen do panského stavu, v roce 1694 do hraběcího stavu. Vlastnili statky v Čechách (Věžníky, Nové Dvory, Mšeno) i na Moravě. Vymřeli v roce 1877.

V roce 1677 koupil vsi Druhanov, Dlužiny, Bohušice a Žebrakov Rudolf hrabě z Rabattu a spojil tyto se světelským panstvím.

Kruté časy nastaly pro venkovský a městský lid Světelska, stejně jako pro celé Čechy, po bitvě na Bílé Hoře a následujících třicetiletých válkách. Nejkrutěji bylo pro celou oblast po roce 1639, kdy území plenili Švédi. Celé vesnice a města byly vypáleny a obyvatelstvo pobito. Tento stav trval až do roku 1648, kdy na základě míru Westfálského, se Švédové stáhli z Čech. Pobrali však značný naloupený majetek, který nikdy nevrátili.

Samotná Světlá byla vypálena v roce 1645. Totéž se stalo i okolním obcím. Co nevykonali Švédové, dokončil hladomor, který postihl celou oblast v letech 1638,1639,1645,1647 a 1648.

Morová rána zasáhla místní obyvatelstvo v roce 1647. Další velmi silná morová epidemie byla v roce 1681, kdy vymřela třetina obyvatel Světlé a okolí.

O žalostném stavu po třicetiletých válkách svědčí i stav obce Druhanova, tak jak je zapsán v Berní Rule kraje Čáslavského. Rolnické grunty Plíhalovský, Kautského, Tinterákovský, Vencárovský a Novotnovský jsou zaznamenány pusté, zbořené a pole ladem ležící.

Zoufalá situace místního obyvatelstva měla v těchto údobích více příčin. Vedle pobytu cizích vojsk v kraji a s tím související drancování, to byly mimořádné dávky, rekatolizace, časté střídání majitelů, neúrody, a z nich pramenící hlad a infekční choroby. Silně se v té době rozmohla zločinnost - loupeže a přepadání. Utrpení lidu způsobovali jak císařští vojáci, tak i další cizácká vojska, která se v krajině střídala. Od roku 1639 to byla švédská vojska, která v roce 1645 dobyla Lipnici. Lipnický hrad se pak stal na dlouhou dobu základnou pro jejich výpady a nájezdy do okolí, při nichž vymáhali dávky finanční i materiální. Švédové opustili Lipnici až v roce 1648, po uzavření míru Westfálského. V době drancování okolní krajiny stačili dvakrát vypálit Světlou a okolní obce.

Násilná rekatolizace začala v roce 1621, kdy byl vydán příkaz, že všichni protestantští kazatelé musí do osmi dnů České království opustit. Patent Ferdinanda II. ze 13. května 1627, nařizoval všem občanům království povinnost přestoupení na katolickou víru, což postihlo měšťany a další občany. Mnozí z nich, než by přestoupili na katolickou víru, raději odešli do zahraničí. To postihlo i učitelský stav ve Světlé, kdy učitelské místo nebylo půlstoletí obsazeno. Teprve v roce 1677 se uvádí učitel Karel Štěvanovský. Taktéž nebyla určitý čas obsazena knězem světelská fara.

Neustálým střídáním cizáckých majitelů panství, v neutěšené pobělohorské době, nejvíce trpěli poddaní. Nejenže zvyšoval nový majitel dávky, ale po rapidním úbytku obyvatel ( v Čechách žilo počátkem 18. století pouze 1,400.000 obyvatel), zvyšoval i robotní povinnosti.

Až do selského povstání v roce 1680, byla robotní povinnost tři dny v týdnu. Po jeho potlačení, vydal sice císař Leopold I. nový robotní patent, kdy robotní povinnost byla ze tří dnů, změněna na šest půldnů. Čili, jak se říká - „vlk se nažral, a koza zůstala celá.“

Dle zápisu v Berní Rule (Berní Rula byl soupis půdy a zvířectva poddaných a nemovitého majetku měšťanů po třicetiletých válkách) v letech 1653-1656, jsou pro Druhanov, panství Vrbického, uvedeny následující grunty a majetek:

 

Rolníci staře usedlí:

 

 

Vlastnili strichů

Oseto ozim

Oseto jař

Voli

Krávy

Jalovice

Tomáš Krejčí

36

12

12

4

4

6

Martin Dvořák

60

18

18

4

5

7

 

Rolníci nově usedlí:

 

Jiřík Prchal

40

6

6

2

4

5

Jiřík Koupil

24

4

3

2

-

2

Vít Kruntorád

48

4

3

2

2

3

Jan Bělika

40

6

6

2

3

3

Mikuláš Zeman

60

4

4

2

2

2

 

Strych /strich,korec/ =

 

obilní: 93,36 1 = 1,5 měřice

plošný: 0,5 jitra = 80 sáhů = 0,287732 ha

Celkem bylo v té době oseto 106 strichů, což je 30,5 ha, drželo se 18 volů, 20 krav a 28 jalovic. Ovcí chovali uvedení rolníci 32 kusů a sviní 7 kusů. Na koně sčítací rubrika byla, ale nebyli uvedeni žádní.

Pět gruntů je uvedeno pustých a zbořených. O těžké situaci rolníků té doby svědčí pozdější dopisování do Berní Ruly, kdy např. trvale osedlý grunt Tomáše Krejčího vyhořel v roce 1659 a znovu v roce 1660. Grunt nově osedlého Jiříka Prchala vyhořel v roce 1659, 1660 a též i v roce 1682. Podobně na tom byly i ostatní grunty. Pro tehdejší obyvatele to byla situace, kterou si dnešníma očima těžko dovedeme představit. Jaký div, že vesnice vůbec nezanikla. Zachránila ji, i tehdejší rolníky, jen nezměrná vitalita, houževnatost a touha obyvatel přežít.

Po několika změnách majitelů světelského panství, k němuž v té době patřila i ves Druhanov, získal majetek hrabě Karel z Pottingu, za jehož doby došlo ke dvěma událostem hodným zaznamenání, i když to byly zprávy nepříjemné.

31. července roku 1714 došlo po velkých deštích na Žďársku a Polensku k protržení několika rybníků a následná povodeň způsobila velké škody a velké ztráty na životech. V Německém Brodě bylo odplaveno 60 domů, v Ledči 9 domů a 86 vážně poškozeno. Podobně i ve Světlé, kde byl i poškozen zámek. V Německém Brodě se utopilo 80 lidí, v Babicích 42, ve Světlé 73 a v Ledči 55. Celkový počet obětí byl však patrně ještě vyšší.

K druhé smutné události na panství světelském došlo na Habersku, které v té době k panství světelskému patřily. Za tíživých sociálních a robotných podmínek, které na panství a poddanských vsích panovaly, došlo zde roku 1716 ke vzpouře, při níž sedláci odmítli robotovat a žádali snížení robotných dnů. Vzpoura zasáhla vsi Proseč, Lučici, Kámen, Jiříkov, Tis, Lubno a Pohleď. Přesto, že se povstání hraběti Pottingovi podařilo nekrvavě potlačit, byli vůdcové pro výstrahu zatčeni a postaveni před soud. Za hlavního buřiče byl prohlášen Karel Kohoutek, kterému soud v Praze vyměřil trest smrti. Císař Karel VI. mu jej změnil na nucené práce při opevňování Prahy v délce čtyř let. Odsouzený se musel v době trestu živit vlastními prostředky, pokud by je neměl, musela by se o jeho živobytí postarat domovská obec.

Podobné tresty dostali i další vůdcové povstání. Martin Hamza z Proseče tři roky, Jiří Habásko z Lučice, Jiří Kostka z Kamene a mlynář Jan Kůrka po jednom roce a Pavel Muttel z Kamene, půl roku nucených prací.

Další povstalci byli odsouzeni soudem v Čáslavi k nižším trestům, aby vrchnost nebyla poškozena ztrátou pracovních sil.

Jak vidno, i toto povstání bylo rázně potlačeno a poddaní museli trpělivě robotovat dál.

Přesto mělo toto povstání ohlas ve Vídni, kde vláda jednala o problémech poddanství. Výsledkem byl nový robotní patent, který se však příliš nelišil od patentu z roku 1680. Spíše připomenul povinnosti poddaných: „ ... k robotám vyjíti časně, to jest po vyjití slunce, práci slušně a dle potřeby konati, kromě dvou hodin potřebných k potravě a odpočinutí, a od ní dřívěji ne, než v náležitý čas, to jest při západu slunce, neodcházeti.“

Od Karla Pottinga, koupil Světlou roku 1722 hrabě František Antonín Černín.

V roce 1737 dostavěl zámek a jeho manželka, Josefa Černínová, dala v roce 1735 přistavět k farnímu kostelu sv. Václava postranní lodě.

Černínové byl rozsáhlý šlechtický rod (pět větví). Černínové z Chudenic v 17. a 18. století získali rozsáhlý majetek, mimo jiné vlastnili i Kisibl u Habrů.

Teprve příchodem Kolovratů v roce 1748, bylo ukončeno na světelském panství období nesmírného utrpení, bídy, chudoby a duchovního útisku.

V roce 1748 se majitelem Světlé stal Filip Kolovrat Krakovský. Panství bylo vyčerpané předchozími stavbami Černínů (kostel a zámek), a situaci negativně ovlivňovaly následky Prusko - Rakouské války. Marie Terezie bitvu u Chotusic v roce 1742 prohrála, celý kraj byl vypleněn a obyvatelstvo muselo platit rekviziční dávky. Tím byl venkov znovu zdecimován a objevila se hrozba lidového povstání. Tomuto nebezpečí se nový majitel snažil čelit tím, že chtěl dát lidem práci. Proto v roce 1751 postavil pivovar a založil brusírnu českých granátů v Dolní Březince. Tím byl dán podnět k rozvoji sklářství a broušení skla - průmyslu zdejšího kraje. V roce 1756 bylo při broušení granátů zaměstnáno 88 dělníků.

Syn Filipa Krakovského Leopold, pokračoval v zakládání dalších brusíren, a též v manufaktuře v Josefodole zahájil v roce 1778 výrobu mosazného zboží, kterou pak v roce 1786 nahradil výrobou papíru. Ve Světlé otevřel výrobu tužek, knoflíků a klobouků. U Dlužin se také pokusil o obnovení těžby stříbra, ale již po třech letech (v r.1785), pro nedostatek kvalitní rudy, práci přerušil.

V té době měla obec Druhanov 15 popisných čísel. Světlá měla v té době 1043 obyvatel.

V roce 1770 zavedl hrabě Leopold Krakovský pěstování jetele a brambor. Tím se ustupovalo od úhoření, kdy jedna třetina půdy ležela ladem. Pro své chlévy zakoupil ušlechtilý dobytek a berany. U Rosinova založil roku 1792 oboru na jelení a černou zvěř.

Z domácích zvířat se chovalo málo koní, vysoké byly stavy volů, krav, vepřů a drůbeže. Dojivost krav byla nízká - asi 1.000 l za rok. Stavy koz byly omezovány, jelikož při pastvě poškozovaly lesní porosty. Hovězí dobytek se od časného jara do pozdního podzimu pásl. Páslo se v pozdějších dobách, hlavně na obecních pozemcích, a tuto práci vykonával obecní pasák, což byl nemajetný a většinou bydlel v obecním domku. Odtud název pastouška (pasák-pastouška). Společná pastva se udržela na obecních pozemcích až do druhé poloviny 19. století, kdy i zanikla funkce pastýře. Obecní pastviny byly posléze zalesněny. Totéž se stalo i s obecními pastvinami v Druhanově. V některých obcích, např. v Lipničce, se udržela společná pastva až do začátku 20. století. V některých oblastech Slovenska se provádí doposud.

Za hraběte Kolovrata došlo také kolem roku 1770 i k rozšíření pěstování brambor, k nimž byla z počátku nedůvěra. Obyvatelstvo mělo velké výhrady jak k samotnému pěstování brambor, tak i k zařazování do jídelníčku. Přesto se vrchnost na většině panstvích snažila pěstování brambor mezi poddaným lidem rozšířit, poněvadž viděla v bramborách vydatný zdroj potravy. Je znám zajímavý návod k podpoře rozšíření pěstování brambor na panství hraběte Šporka, pána na Lysé. Majitel panství pěstoval brambory na vlastním panském poli a před sklizní dal bramborové pole hlídat. Hlídači ale dal příkaz, aby případným zlodějům brambor, v jejich počínání nečinil potíže. No, a je známo, že co je zakázané, toho se chce dosáhnout, pěstování brambor se mezi poddaným lidem na panství rychle rozšířilo.

Na Světelsku se pěstování brambor rozšířilo v neúrodných letech 1771 a 1772, které byly velmi chladné a vlhké. Ještě 17. června padal dokonce sníh. Ceny obilí se v těchto letech zvýšily desetinásobně.

Rozšířilo se i pěstování řepy a to jak ke krmení pro dobytek, tak i k jídlu. Rozšířilo se i pěstování hrachu a lnu, který se zpracovával podomácku.

Zavádění všech novinek a nových pěstebních postupů té doby, se dělo přes panská hospodářství a postupně se rozšiřovala, i když mnohdy velmi pozvolna, mezi poddané rolníky.

Rovněž manufakturní řemeslnou výrobu zaváděla a provozovala vrchnost. Rozvoj manufaktur podpořil patent císaře Josefa II. z roku 1781 o zrušení nevolnictví, který uvolnil pracovní sílu do nově zaváděných manufaktur.

Lze říci, že Kolovratové Krakovští byli pro Světelsko opravdovým přínosem. O lidumilství Krakovských svědčí i ta skutečnost, že zkrátili pro poddané robotní povinnosti, a v roce 1773 předali panské brusírny granátů pracujícím brusičům ke svobodnému užívání, a ponechali jim i kapitál 6.000 zlatých k provozování obchodu. Uvádí se, že mezi šlechtou byli výjimkou. Když hrabě Leopold 2. listopadu 1809 zemřel, zavládl i mezi poddaným lidem opravdový velký smutek. V závěti odkázal majetek synovci, avšak příbuzní vyvolali dědický spor a nakonec byl dán majetek pod nucenou správu.

Kolovratové byl český šlechtický rod doložený ve 14. století. V 15. století byl rozvětven do několika větví. Vlastnil rozsáhlý majetek a jednotliví členové rodu zastávali významné státní a ministerské funkce a úřady.

Zápis v Tereziánském katastru k roku 1757 pro obec Druhanov uvádí následující údaje o držbě zemědělské půdy a její kvalitě:

Počet hospodářů ve vsi celkem: 15

Z toho dle výměry hospodářství ve strichách:

5 - 15 strichů 1 hospodář

15 - 30 3 hospodáři

30 - 40 7 hospodářů

Třída bonity půdy katastru : 7

Dle druhu půdy a kultur se uvádějí ve strichách následující výměry:

Pole 386,1

Lada 15,-

Pastviny 44,3

Louky 50,3

Lesy 75,-

Celkem 570,7 strichů, což je 164,2 ha

Ve vsi je uveden výtažní rybník na 1,5 kopy, 15 strichů obecních pastvin a jeden panský hospodský.

Dále uvedeno, že byl na říčce Malá Sázava v roce 1715 vodní hamr na mosaz, při němž je zaměstnáno šest osob - 1 mistr, 1 pomocník, 1 drátař, 1 urovnávač a 2 mosazníci.

Z dalších činností je v Druhanově uveden masný krám, kovárna, pohodnice, šenkovna a mlýn.

Ve městě Světlá je toho času uvedena pustá huť na tavení stříbra. Dále jsou zde uvedeni z řemesel 2 koláři, 5 ševců, 1 tesař, 1 krejčí, 1 hrnčíř, 1 tkadlec, 1 bednář a 1 chirurg.

Přínosem tereziánského katastru bylo, že rozlišil bonitu půdy do osmi tříd, podle násobku výnosu, proti výsevu. I. bonitní třída vyjadřovala schopnost půdy dosáhnout výnosu šestinásobku výsevu, poslední 8. třída pouze dvaapůl násobku výsevu. Druhanovská pole byla zařazena do 7. třídy, která vykazovala výnos trojnásobek výsevu. Dle pozemkových tříd se odváděla diferencovaně pozemková daň.

5. srpna 1817 kupuje světelské panství hrabě František Josef Zichy, který dal dostavit západní empírové křídlo zámku, čímž bylo uzavřeno obdélníkové nádvoří. Místnosti v prvním patře byly bohatě vyzdobeny, strop v rytířském sále dostal bohaté štukové zdobení s pozlacením a stěny sálu bohatou erbovní výzdobu.

Východně od města založil hrabě Zichy nový dvůr, který v roce 1835 dostal název Rosinov, podle manželky majitele panství, paní Rosiny. Při zřizování dvora byla vykácena přilehlá část lesa a zrušena obora na kančí a jelení zvěř. Dvůr Rosinov byl zbourán v osmdesátých letech 20. století.

Záhy ale hrabě Zichy vyměnil světelské panství za panství v Uhrách a novou majitelkou se stává starohraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu. Jejímu rodu patřil světelský zámek a panství následujících téměř sto let.

V počátku 19. století dochází k velkému rozvoji řemesel, o čemž svědčí stav řemesel ve Světlé. Byli tu 4 pekaři, 6 řezníků, 1 puškař, 1 bednář, 2 sklenáři, 1 zámečník, 1 kovář, 6 krejčích, 9 obuvníků /ševců/, 1 barvíř, 1 provazník, 2 truhláři, 2 hrnčíři, 2 koláři, 5 tkalců, 1 mlynář, 1 řezbář, 3 kupci a 3 hostinští.

V roce 1831 byl postaven nový dřevěný most přes řeku Sázavu s kamennými pilíři.

<>Revoluční rok 1848 přinesl venkovskému lidu zrušení roboty a uvolnil další pracovní síly do vznikající průmyslové výroby. Rolník se ale musel z robotných povinností vykoupit a to buď hned, nebo postupnými splátkami do 20 let. Vedlo to k zadlužení, zvláště drobných rolníků, s dopadem mnohdy i ztráty celé usedlosti. Vzrůstal počet chudiny na vesnici i ve městech. Řešením pro tyto chudé vrstvy byla emigrace do některých států Evropy, kde byla volná půda k zemědělskému využití, nebo až cesta za oceán, do Ameriky.

Před zrušením roboty, měla povinnost postarat se o ubytování a výživu nemajetných vrchnost, která to řešila vybudováním špitálů pro chudé. V polovině 19. století přešla tato povinnost na obce. Tato povinnost spočívala v zajištění ubytování, nutné výživy a ošacení. V některých obcích to bylo vyřešeno využitím pastoušek (domky po obecních pastýřích, když se rušily společné pastvy dobytka na obecních pozemcích). V obci Druhanov, se to řešilo přestavěním obecní pazderny k nouzovému bydlení. Výživa nemajetných, mnohdy i tělesně postižených, byla řešena z tak zvaných chudých kas, z nichž byly poskytovány finanční podpory. V případě, že obec peníze neměla, výživa potřebných občanů byla řešena tak zvaným chozením „po pořádku“ (po jednotlivých popisných čísel, dle pořadníkové knížky).

Hrabě František Josef ze Salm Reifferscheidtu začal, jako ostatní aristokrati té doby, podnikat. V roce 1858 zrušil lihovar, který technologicky nevyhovoval, a na jeho místě zřídil škrobárnu, která v těchto prostorách existovala ještě ve čtyřicátých letech dvacátého století.

V roce 1862 byla postavena na katastru obce Příseka parní pila, která stála hraběte 36.400 zlatých.

V letech 1868-1873 uskutečnil velice nákladnou přestavbu a modernizaci zámku a přilehlého parku v duchu romantismu. O rozsáhlosti úprav svědčí obrovský finanční náklad, který činil jen na samotný zámek 1,007.000 zlatých. Na stavbě pracovalo 500 řemeslníků a nádeníků, domácích a značný počet i z ciziny. Jen stavitel Kostelecký prováděl zednické a tesařské práce s 210 dělníky. Náklady na úpravu parku a zřízení vodárny činily 73.000 zlatých.

Po přestavbě zámku zazářila ještě jednou (a naposledy) stará sláva světelské šlechty při příležitosti životního jubilea hraběte Františka. Ve středu 23. června 1887 se shromáždilo na zámku veškeré duchovenstvo z celého panství, zástupci obce židovské, města, učitelstvo, hasiči a ostatní spolky. Taktéž lid obecný, který se shromáždil na nádvoří, vybraní hosté v rytířském sále, aby hraběti pogratulovali. Následující neděli byl uspořádán slavnostní koncert, na němž vystoupil i ledečský rodák a kapelník z Petěrburgu, hudební skladatel a virtuóz, Vojtěch Hlaváč.

Součástí oslav bylo i vydání Kroniky města Světlé, kterou sepsal správce panského velkostatku Karel Seidler. Kronika byla napsána německy a do češtiny ji přeložil světelský učitel A.L.Eichler.

Hrabě František byl svobodný. Narodil se 31.května 1819 a zemřel 26. prosince 1887 ve svém bytě v Praze. Pohřben byl do rodinné hrobky ve Wolmsdorfu v Rakousku.

Světelské panství zdědila sestra hraběte Františka Johana, té doby vdova, po její smrti v roce 1892 přešlo panství na jejího syna Josefa Oswalda Thun-Hohenstein, který byl posledním šlechtickým majitelem panství. Z důvodu finančních potíží majitele, koupil světelské panství v roce 1914 velkoprůmyslník z Úpice, Richard Morawetz.

Po roce 1945 bylo panství znárodněno a v budovách zámku byla po několik let umístěna armáda, čímž bylo částečně zařízení poškozeno. Od roku 1960 je v objektu zemědělská škola a celý areál je dobře udržován a zvelebován. Polnosti do roku 1991 spravoval státní statek, od roku 1992 je má v nájmu s.r.o. zemědělské hospodářství v Lipnici. Rozsáhlé lesy má v majetku stát.

Po roce 1990 se synové R. Morawtze, žijící v Kanadě, dožadovali navrácení panství a zámku u soudu, majetek jim ale přiznán nebyl.

Tvrdě byl postižen český lid za I. světové války. Hned v prvním roce války padli z naší obce občané Karel Toman, František Čmejrek a Karel Kubát. Postupně byli odváděni na válečná jatka muži od 18 do 50 roků věku. S přibývajícími roky války se začalo nedostávat potravin a byl zaveden lístkový přídělový systém. Mouky 1,4 kg na osobu a týden a rovněž byl příděl na cukr, kávu, maso, mýdlo a dokonce i na petrolej. Ceny různých potřeb dostoupily závratné výše. Např. pár bot stál 300 K, oblek 1.500 K, kůň 12.000 K, koza 500 K. V roce 1918 bída dostoupila vrcholu. Městský lid obcházel s tlumoky na zádech dědiny, aby nakoupil různé potraviny, jelikož hlad byl krutý.

Na frontě, jak zapsal kronikář obce Václav Sviták, voják rakouské armády, jsou vojáci živeni trávou a kukuřičnou drtí, chléb nebyl žádný. Oblečení - kopřivové obleky. To byla podívaná na rakouskou armádu!

O to větší byla radost z ukončení války a ze zrodu samostatného Československého státu. Na naší samostatnosti měl největší zásluhu president Tomáš G. Masaryk, Rastislav Štefánik, i naše vojenské legie. Z naší obce to byl Josef Rezek, legionář ruský, a Jan Trouba, legionář italský.

V únoru 1929 postihla celou republiku vlna arktických mrazů. V pamětní knize kronikář Václav Sviták píše: „Zimy takové není pamětníka. Mrazy až 40 stupňů pod nulou, sněhu přes 1 m výšky, místy i více. Drží od Vánoc přes celý únor. Paliva velký nedostatek. Vlaky nejezdí, když, tak s velkým zpožděním. Zvěř a ptactvo hyne hlady a mrazem. Stromy a keře v zahradách od zajíců ohryzány. Drůbež omrzlá. Vody málo. Studna u rybníka vydržuje celou obec. Brambory ve sklepech pomrzly. Ve stájích plno jinovatky. Nejhůře je lidem odkázaných na denní výdělek, práce vesměs zastavena i školní vyučování. Počátkem března zima pozbývá vlády, ale ještě 20. května byl takový mráz, že půda na zasázených bramborách byla zmrzlá na kost, i květy na stromech poškozené.“

Mrazy v únoru 1929 byly skutečně nejsilnější za celé 20. století. Oficiálně bylo v únoru 1929 zaznamenáno na čtyřech místech v republice absolutní minimum teploty pod - 40 stupňů C.

1. Litvínovice u Č. Budějovic 301 m n.v. 11.2.1929 -42,2°C.

2. Jablunkov 408 m n.v 10.2.1929 -41,5°C.

3. Vigláš u Zvolena 368 m n.v. 11.2.1929 -41,-°C.

4. Valašské Meziříčí 302 m n.v. 11.2.1929 -40,-°C.

 

Václav Sviták nejnižší teplotu v obci nezaznamenal, ale dá se usuzovat z oficiálních měření v podobných lokalitách jak naše obec, že klesla v obci teplota od -30 do -35°C. Nižší teploty se v tyto mrazivé dny vyskytovaly v nižších polohách.

Mrazy v roce 1929 byly vskutku výjimečné, ovšem co do světovosti máme i v tomto „resortu“ co dohánět. Nejnižší absolutní minimální teplota vzduchu na severní polokouli Země byla naměřena v nadmořské výšce 136 m dne 15. 1. 1885 ve Verchojansku na řece Janě (Jakutská republika) ve výši -67,8°C.. Na jižní polokouli v Antarktidě, v nadmořské výšce 3.488 m, bylo dne 21. 7. 1983 naměřeno dokonce -89,2° C..

V roce 1930 postihla i občany obce světová hospodářská krize. Sklárna v Josefodole nemá zakázky na sklářské výrobky, omezuje výrobu a žádá snížení mezd o 20 - 30 %. Dělníci nesouhlasí a vyhlásili stávku. Po sedmi týdnech byla stávka ukončena, ale pracuje se jen příležitostně. Nezaměstnanost přetrvává až do roku 1935, kdy sklárna vyhlásila úpadek a dělnictvo propuštěno. Práce v brusírně byla zahájena až v červnu 1936, a huť byla zapálena dokonce až na den Sv. Václava v témž roce, kdy sklárnu koupili bratří Císařové.

V době hospodářské krize a nezaměstnanosti nastal „hlad“ po zemědělské půdě. Obdělával a sklízel se každý kousek obecní půdy a zvyšoval se stav koz, které byly doslova živitelkami mnohých rodin. Vysekávaly se i všechny meze, aby se získala píce pro kozy, dobytek, či alespoň pro králíky. Krušno bylo lidem, kteří byli odkázání pouze na výdělek z továren. Časté jsou zápisy té doby ze zasedání obecního zastupitelstva, kdy byly odsouhlaseny finanční podpory pro chudé a nemajetné, bydlící v obecním domku - pazderně.

Svoboda pro český lid netrvala dlouho. Doba prosperity i problémů První republiky byla narušena již 11. května a 14. září 1938, kdy byly povolávány vojenské zálohy do zbraně k obsazení a obraně pohraničních území státu. I z obce narukovali dva vojíni. Žel, již po třech týdnech byla vojska odvolána a vstoupila v platnost Mnichovská dohoda - zrada západních mocností - jako obvykle, „o nás bez nás“ a odstoupení pohraničí Německu. České obyvatelstvo z pohraničí utíká před násilnostmi německého obyvatelstva. I do naší obce přišly takovéto tři uprchlé rodiny, které byly nouzově ubytovány.

O šest měsíců později byl Němci zabrán zbytek republiky a nastává období diskriminace a poroby pro celý národ. Na nucené práce do Německa jsou nasazeni z obce tři občané a do německých kriminálů zavřeni rovněž tři občané. Je zaveden lístkový přídělový systém a hlad se znovu vkrádal do českých rodin. Veškeré zábavy jsou zakázány, vyhlášeno povinné zatemnění oken ve večerní a noční době, prováděny prohlídky bytů a zabavováno obilí a potraviny pro německou armádu.

Kladem tohoto období v obci bylo, že byla provedena elektrifikace obce.

Ale žádná tyranie netrvá věčně. 9. května 1945 se český lid dočkal svobody a byl svědkem toho, jak sovětská armáda a armády západních spojenců ženou před sebou hordy německého vojska.

Utrpení a ztráty některých států Evropy, které utrpěly ve válečných letech, byly hrozivé. Z národů Polska a Jugoslávie se nedočkal osvobození každý šestý až pátý obyvatel. V katastru obce v době přesunu vojsk k žádnému vojenskému střetu nedošlo, i když kryty ve sklepích i v lese měli občané připraveny.

Přesto k vážnému zranění druhanovského občana během válečného konfliktu došlo. V závěru války, na trati mezi obcí Dlužiny a Leština, stály na jedné koleji odstavené železniční vagóny, v kterých se nacházel různý materiál. Tyto vagóny se staly terčem zájmu místní mládeže, která byla zvědava co vagóny obsahují. Trať hlídala posádka německého vojska, která byla ubytována v zámečku na Vrbici. Německý voják, který prováděl obchůzku tratě, zjistil pohyb neznámé osoby na vagónu, okamžitě po ní vystřelil a Ladislavu Kubátovi z čp. 12 prostřelil obě nohy. Sami němečtí vojáci dopravili zraněného do železniční stanice v Leštině, kde ho přemístili do osobního vlaku a dopravili do nemocnice v Čáslavi. Přes včasný lékařský zásah zůstaly dotyčnému trvalé následky. U jedné nohy byl průstřel kolena, což znamenalo po zbytek života jeho omezenou pohyblivost.

V paměti zdejších občanů je známa vzpomínka na 5. květen 1945, kdy byla navečer při silnice U Křížku sloužena májová pobožnost. Občané zbožně zpívali písně a na okraji lesa celou pobožnost sledovali němečtí vojáci, kteří již dezertovali a nočními pochody směřovali na západ republiky, do amerického zajetí. Strach, hlavně u žen, byl z německých vojáků silnější. Májová pobožnost byla předčasně ukončena.